11. 7. 2012
Hned dvakrát po sobě rozbouřila Eliška Wagnerová politické vody. Poprvé, když v rozhovoru pro Právo před odchodem z Ústavního soudu označila vládní reformy za „šílené a asociální“. Podruhé pak pondělní zprávou, že na podzim hodlá v Brně kandidovat za zelené do Senátu.
Vlna kritiky na sebe nenechala dlouho čekat. Wagnerová by prý měla
být zdrženlivější a s příštím veřejným angažmá nespěchat. Podle
některých navíc opožděně potvrzuje, že nebyla při rozhodování nestranná,
nýbrž politicky zaujatá.
Jsou to všechno hlouposti. U Ústavního soudu se logicky a z vůle
ústavodárce potkává právo s politikou. Proto též mezi jeho členy najdeme
individuality „s názorem“ – sběhlé v politologii, filozofii,
sociologii, historii – nebo rovnou bývalé politiky. Mimochodem je
pozoruhodné, že expolitici v talárech vadí méně než bývalí soudci v
politice.
Ústavní soud má každopádně výsadní právo zasahovat do díla poslanců a
senátorů. Ovšem to, že tak činí docela často, mají politici na svědomí
sami: jak nedbalou prací, tak stížnostmi, které Ústavnímu soudu
adresují.
Senátní plány doktorky Wagnerové tudíž nepřekvapují. „Chci přispět k
tomu, aby zákony pokud možno netrpěly tak hroznými deficity ústavnosti,“
svěřila se novinářům. Asi jsou to velké oči, leč podobné štiky v
parlamentním rybníce výrazně scházejí. Poslední špičkový znalec
ústavního práva opustil sněmovní lavice předloni v osobě Zdeňka
Jičínského (ČSSD). A v Senátu si svá fidlátka pomalu balí další dva
právníci s humanitním přesahem, Petr Pithart (KDU-ČSL) a Jiřina
Rippelová (ČSSD).
Stav české legislativy, vršení novel, přijímání tzv. přílepků k
nesouvisejícím zákonům, pouze dokresluje slabou kvalifikaci a nízkou
odpovědnost našich volených zástupců. O to lépe se ale mnozí orientují v
golfu, tenise, horolezectví a zejména ve vydělávání (a rozdělování)
peněz, především prostřednictvím diskrétních kšeftů s byznysmeny a
lobbisty. Stačí se zaposlouchat do nahrávek z nejvyšších pater ODS a
Věcí veřejných.
Každý schopný vysloužilý soudce nebo právník s citem pro spravedlnost
a poctivou hru by proto měl být v parlamentu vyvažován zlatem, bez
ohledu na stranickou příslušnost. Nemluvě o bývalé ústavní soudkyni,
která v oblasti práva již Mount Everest zdolala a nyní je ochotná
poskytnout své zkušenosti a služby churavějící politice.
Zatímco kdysi Wagnerová koketovala s pravicovou Občanskou
demokratickou aliancí, do Senátu míní coby nezávislá napochodovat za
Stranu zelených. Deklaruje tím svoje sympatie drobnějším, méně
ideologicky rigidním partajím. Zelení se po účasti v Topolánkově koalici
dali na pokání a srovnávat je s jinou malou stranou, Věcmi veřejnými,
nelze už vůbec, přesto se však nemohu zbavit dojmu, že Eliška Wagnerová
šlápla poněkud vedle. Osobnost jejího formátu by neměla nosit
jednobarevné triko. Víc by jí slušela širší politická podpora. Zvlášť
dnes, kdy je důležité rozumné lidi i politické proudy spojovat. Třeba
ale ještě není pozdě a dojde to i zeleným, sociálním či křesťanským
demokratům…
Lukáš Jelínek
(Vyšlo v deníku Právo dne 31. 3. 2012)