Když
to shrnu: Dělnická mládež se rozhodne, že si na Prvního máje
zapochoduje po Brně, oznámí své shromáždění a nahlásí trasu pochodu. Jen
tak náhodou ten pochod vede ulicemi tzv. Brněnského Bronxu, tedy
nejznámější brněnské oblasti se sociálním vyloučením, kde žijí z
padesáti procent Romové. Příslušná brněnská městská část, vzhledem ke
zkušenostem z minulých let, toto shromáždění a pochod nepovolí. Dělnická
mládež se odvolá k soudu, kde uspěje. Všichni se diví, město jen
bezmocně sleduje, jak se zvedá vlna občanského odporu, připravují se
policejní manévry, politici a úředníci několikrát zasedají a jednají,
aby tato „kratochvíle“ přinesla co nejmenší škody. A to vše kvůli
necelým pěti stovkám mladíků a mladic, kteří mají zálibu v černé barvě,
čisté rase a odporu proti všemu, co se vymyká jejich pojetí toho
„správného“ světa. Mají za sebou zřejmě těžké dětství, zmatek v hlavách,
potřebu se přimknout k něčemu jednoznačnému a jasnému a také spoustu
nevybité agresivity. Mně je jich vlastně líto. Ale to neznamená, že mi
nevadí, když se rozhodnou dupat právě na Prvního máje v ulicích města,
kde bydlím a vnášet do jeho ulic nenávist a strach. A vadí mi, že
současné dno politického a společenského dění, na kterém se my všichni
nacházíme, nahrává smířlivému postupu proti podobným způsobům
zviditelňování a označování jednoznačného viníka toho všeho – ať už jsou
to Romové, homosexuálové, ekologové, anarchisti, aktivisti, židé,
pravdoláskaři a já nevím, kdo ještě…Vadí mi ta bezmoc, když sleduji v
přímém přenosu, jak si pochodují jinými městy chráněni policií, jak
policejní koně najíždějí do řad jejich odpůrců, jak mohou zbít faráře a
chválabohu bývalému ministrovi vnitra to celé ani nestojí za nějaké
pořádné vyjádření.

A z toho důvodu jsem šla také blokovat původní trasu pochodu a začátek ulice Cejl.

Strávila jsem čtyři hodiny s lidmi
různých věkových skupin, různých povolání a různé barvy pleti. Místních
obyvatel byla cca třetina a myslím, že sami byli udivení z toho, kolik
lidí jim přišlo na pomoc. Potkala jsem v tom davu spoustu známých –
právničku i s dětmi, profesorku z lékařské fakulty, dvě starostky
brněnských městských částí (jedna si dokonce pořídila nový kostým a
okomentovala to slovy: „Ve fialovém kostýmu mě fakt nemůže nikdo označit
za levicového extremistu“), novináře, kteří nebyli v práci, známého
architekta, přednášející z několika fakult, muzikanty atd. Udivil mne
počet starších lidí až seniorů, vtipnost hesel na transparentech – Tady
není pleší zóna, Třídíme odpad a ne lidi, Běžte raději do přírody atd. A
naprostá pohoda.

Jak jsme tam tak stáli sevřeni kordony
policistů a průběžně informováni o tom, co se děje, ptala jsem se lidí
kolem sebe, proč tam jsou. Většinou mi odpovídali: „Protože už toho mám
dost a nemůžu se jenom tak dívat…“ Odkazy na Nový Bydžov a Krupku byly
všudypřítomné a zřejmě i důvodem pro mnohé, proč přišli. Skandovalo se:
Neprojdou, Nácky tady nechceme, Běžte pryč z Brna atd.

Náckové dále procházeli Brnem, přestože i
dnešní fotky a komentáře dokazují, že byla řada důvodů, proč jejich
shromáždění a pochod rozpustit. Nad hlavami nám neustále kroužily
vrtulníky, policistů v novodobém brnění přibývalo a to vše ukrajovalo
další a další veřejné finance na ochranu veřejného pořádku. Kvůli pěti
stovkám deprivovaných mladíků a mladic. A panu Vandasovi. Nakonec jsme
se v klidu rozešli, ucelené řady policistů se rozestoupily, novináři,
kameramani a fotografové balili fidlátka.

A od včerejšího večera, kdy jsem
nevěřícně sledovala záběry a komentáře z asi úplně jiného města, kde to
vypadalo jako dějiště těžkých bojů mezi lidmi téměř stejného ražení a
pouze jiného názoru, vím, že jsem sice byla na stejném místě ve stejný
čas, ale realitu tvoří lidé z médií, mezi kterými bylo bohužel hrozně
málo novinářů. Zřejmě se jim nehodilo do zpráv, že se v Brně sešlo zatím
nejvíce lidí, kteří se cítí být občany a vadí jim stávající lhostejnost
k nebezpečnému vývoji do ultraprava.

Kateřina Dubská