29. 9. 2019
Letos v květnu jsem si spolu s ostatními rodiči budoucích šesťáků přečetla v informačním systému ZŠ Antonínská, že škola žádá vedení MČ Brno-střed o schválení výjimky z počtu žáků ve třídě. Z původních 3 pátých tříd měly vzniknout 2 šesté třídy o 31 a 32 žácích, někteří z nich navíc potřebují asistenty a počítají se tak za 2. Argumentem pro toto slučování byly chybějící vhodné prostory pro třetí kmenovou třídu. Co nás jako rodiče zarazilo, byla prvotní absence jakékoliv diskuze a vysvětlení, co to pro naše děti znamená. Až po nesouhlasu některých rodičů se uskutečnila série setkání s vedením školy, úřadu i vedení MČ. Společně se starostou jsme absolvovali prohlídku školy, kde se nakonec našly 3 varianty řešení, byť ne zcela ideální. Rada MČ ve finále nesouhlasila se slučováním a naše děti v září pokračovaly ve 3 třídách tak, jak byly zvyklé.
Nejvíce mě na tomto příběhu mrzelo vzájemné nepochopení a odlišné představy o tom, co pro každého z nás znamená kvalitní vzdělávání a výuka. Vedení školy, úřad a někteří radní nám chtěli vysoký počet žáků ve třídě kompenzovat nákupem „věcí“ – nabízely se interaktivní tabule, dataprojektory, tablety. Koresponduje to se snahou radnice z posledních let sanovat především prostory a vybavení našich škol, avšak přes bohulibost tohoto jednání nelze rezignovat na vývoj a trendy ve vzdělávání a způsobu výuky – i já jsem před 20 lety zažila třídu o 30 spolužácích, to ale neznamená, že se s tím spokojím jako rodič v roce 2019. Domnívám se, že kvalita výuky nespočívá ve vybavení třídy, ale v lidech, v učitelích, a že kvalitní pedagog si poradí v jakémkoliv prostředí a toho nekvalitního nezachrání ani krásná třída vybavená nejmodernějšími technologiemi.
V posledních letech slýcháme stále častěji, jak naše země potřebuje školskou reformu na všech úrovních, učitelé téměř každoročně stávkují za vyšší platy, rodiče čím dál více přemýšlejí nad vzděláváním svých dětí a vznikají tak nové školky i školy soukromé, otevřené, komunitní, lesní a různých alternativních směrů. Je jasné, že město či městská část nevyřeší neduhy českého školství, ale tam, kde to lze, může pomáhat, iniciovat,inspirovat. Například podporou právě těch škol, které chtějí zkusit učit jinak,nebo třeba hledáním cest, jak maximálně odlehčit administrativu ředitelům a ředitelkám tak, aby se mohli věnovat primárně pedagogickému vedení školy a neřešit tu nefunkční internet nebo tam výběrové řízení na rekonstrukci tělocvičny. Můžeme uvažovat například o založení centra sdílených služeb (správa budov, účetnictví, zakázky, stravování apod.) po vzoru Finska, které je aktuálně v oblasti vzdělávání evropskou, ne-li světovou, špičkou. Jistě se najdou i další příklady, kdy i městská část ve spolupráci se školami a svými obyvateli může být aktivní navzdory nečinnosti státu. Může to znít pateticky, ale je opravdu na nás, jak si příští generace vychováme a vzděláme.
Mgr. Pavla Lukešová ■zastupitelka MČ Brno-střed za stranu Zelených
(článek vyšel ve Zpravodaji městské části Brno-střed 10/2019)